Spřáteluji!

STATUS: 12:25 - online

Čekejte nové články, možná ještě změny v menu.

Příběh: Začínám žít, až když zavřu oči

6. července 2010 v 21:26 | LittleDreamer |  Příběh z Dívky
Když na Sabrinu (14) padne blbá nálada, utíká do svých snů k fiktivním kamarádkám. Tam je za hvězdu a plní se jí všechno, po čem touží. Ve skutečném životě musela bojovat s depresemi, bulimií, sebepoškozováním a šikanou.

Nikdy jsem neměla moc kamarádů, neměla jsem s kým trávit volný čas, povídat si... Jsem spíš introvert, navíc jsem bývala hodně tlustá a díky tomu, že jsem po tátovi poloviční Alžíranka, koukali na mě spolužáci vždycky skrz prsty - jako na tu cizí holku. To, že mě ognorovali, mě mrzelo, ale ještě to šlo. Horší bylo, když mě začali šikanovat. Smáli se mi, schovávali mi věci, mlátili mě. Jedna spolužačka mě třeba před ostatníma zkopala a všichni se tomu jen smáli.
NECHALA JSEM JI UMŘÍT
Hrozně jsem se jí chtěla pomstít, oplatit jí to ponížení. Ale neměla jsem k tomu odvahu. Tak jsem se jí pomstila aspoň ve svých představách. Tam trpěla a já byla vítěz. Moje sny byly mým skutečným životem, ve kterém jsem se cítila dobře. Unikala jsem do nich vždy, když mi bylo smutno. Tam jsem byla Někdo. Vyfantazírovala jsem si dvě kamarádky, které mě měly rády a podnikaly jsme spolu spoustu dobrodružství. Mohla jsem být populární zpěvačkou, mohla jsem mít super postavu, ohla jsem být hezká, oblíbená, mít spoustu kamarádů...
MLUVILA JSEM S DUCHY
Věděla jsem, že jsou to jen sny, nejsem žádný blázen.Bylo mi jasné, že to není realita, ale bylo to lepší než realita. Bylo mi tam tak dobře, že jsem do snů unikala čím dál častěji. Hlavně večer před spaním, když jsem se cítila opuštěná a dolehl na mě celodenní stres. Ale třeba i na ulici, ve škole při hodině... A tehdy to začal být problém. Několikrát se mi stalo, že moje představy byly tak živé, že jsem se svými fiktivními kamarády začala mluvit nahlas. Spolužáci se mi kvůli tomu smáli a pak si mě dobírali, že mluvím s duchy. Dávala jsem si příště sice pozor, ale už bylo pozdě. A teror ve škole ještě zesílil. Bylo toho na mě najednou moc, nevěděla jsem, jak z toho kolotoče ven. A pak jsem se poprvé podřezala. Cítila jsem hroznou úlevu, jako by s tou bolestí všechny moje problémy odplouvaly pryč.
TAKOVOU MĚ NECHCETE? TAK SE ZMĚNÍM.
Měla jsem depky z toho, že mě ostatní neberou, že mi pořád ubližují. Smáli s emi, že jsem tlusťoška, tak jsem si řekla, že když zhubnu, tak se to zlepší. Mívala jsem ze stresu záchvaty žravosti a pak bylo mnohem snazší to vyzvracet než cvičit nebodržet nějakou dietu. Byla jsem bulimička, pak jsems tím chtěla přestat, ale zas jsem propadla do stadia, kdy jsem nejedla skoro nic. Během půl roku jsem takhle sundala dvacet kilo, ale bylo mi na umření. Byla jsem bez energie, omdlévala jsem, neměla chuť k životu...
PŘÍPAD PRO PSYCHIATRA
To všechno šlo, ale pak jsem přestala chodit do školy. Jedna spolužačka proti mě všechny poštvala, mlátili mě a já tam nechtěla. Skoro dva měsíce jsem byla doma a pak už mamce hrozili sociálkou. Musela jsem ke školní poradkyni, ta mě poslala k psycholožce - ata po několika sezeních usoudila, že na mě nestačí a že musím k psychiatrovi. Ten mi hned napsal antidepresiva a chtěl mě nechat zavřít do ústavu, kde bylli lidi jako já. Naštěstí zakročila mamka a řekla, že to nedopustí. Začala jednat a rozhodla se, že mě vyléčí sama.
ZMĚNA K LEPŠÍMU
V poslední  době se toho dost změnilo. Přestoupila jsem na novouškolu, kde začínám s čistým štítem. Snažím se zas normálně jíst, i když je to těžké - a chtěla bych ješt trochu zhubnout, ale už zdravě. Naši se rozvedli a táta od nás odešel, protože nás vždycky trápil a terorizoval, maka z něj byla na dně a nemohla tu být pro nás. A moje fiktivní kámošky? Po pravdě, úplně nezmizely. Ale mnohem radši si teď jdu popovídat třeba s mamkou, když je mi ouvej. A dokonce jsem si na nové škole našla svou první kamarádku, skutečnou! Ale ty moje snové holky mě ještě neopustily -a ani bych nechtěla. Stýskalo by se mi po našich dobrodružstvích.

Příběh z časopisu Dívka - Únor 2009
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tabitha ren Moore Tabitha ren Moore | Web | 13. července 2010 v 20:16 | Reagovat

Tak ten útěk do fantazie znám,ale díky bohu schizefrenii nepropadám.Myslím že tohle občas dělá každý ale jen šikanovaný a utlačovaný člověk chápe jak moc to pro toho člověka znamená utect si do vlastní reality.Na základce jsem byla to samé,šikanovaná až nenáviděná pro nic.Až na střední a díky vlastnímu přesdvěčení jsem nemusela k psychologovi a vyřešilo se to...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.