Spřáteluji!

STATUS: 12:25 - online

Čekejte nové články, možná ještě změny v menu.

Příběh z Dívky

Příběh: Kradu, protože musím!

11. července 2010 v 12:15 | LittleDreamer
Ne snad proto, že bych neměla na to koupit si tričko nebo lak na nehty, to ne. Já kromě oblečení beru klidně pánské toaletky, šroubky, nůžky... Prostě cokoliv. Ten pocit těsně po ,,tom'' je pro mě jako droga.

Úplně přesně si vybavuju ten den, kdy to začalo,'' vypráví klára, 16. ,,Byla jsem zkoušená z dějáku a dostala jsem kouli. Už druhou. Věděla jsem, že naši budou děsně vyvádět - jsou dost přísnía pořád mi předhazují, že nechápou, po kom můžu být tak zabedněná. Místo domů jsem teda jela do města, cournout se po obchodech. Pamatuju si, jak jsem stála v papírnictví, koukala se na všechny ty barevné bloky a tužky a najednou jsem dostala strašnou chuť něco z toho šlohnout. Ukradla jsem blok, dřevěný stojánek na lepicí papírky a těsně u pokladny ještě tužku. Úplný blbosti. Ale když jsem vyšla ven bez povšimnutí, zaplavil mě takový pocit uspokojení, že se stres ze školy úplně rozplynul.
ZAČALO TO JAKO SUPER ADRENALIN
Nebylo to o tom, že bych ty věci potřebovala nebo že bych neměla prachy na to si je koupit. Šlo spíš o to samotné kradení, byl to super adrenalin. A když jsem ten večer přišla domů, ani jsem si ten stojánek nevystavila na stole a blok jsem nikdy neotevřela. Nerozbalené jsem je hodila dolů do skříně - a tam i zůstaly. ale na ten pocit, když jsem ty věci šoupla do tašky se nedalo zapomenout. Před spaním jsem si řekla, že druhý den to musím zkusit znova. A tak se ten kolotoč pěkně rychle rozjel.
NABRALO TO GRÁDY
Za dva týdny už jsem kradla skoro denně. Jezdila jsem třeba přes celé město do nových obchodů, kde to bylo sice riskantnější ( nevěděla jsem, kde mají bezpečnostní kamery a jak ostražité jsou prodavačky ), ale možná právě proto to bylo zajímavější. Napínajvější. Víc adrenalinové. Úplně jsem tomu propadla. Kámošk, plavání, škola... Všechno šlo stranou. Tehdy se objevily první problémy. Ve škole jsem skoro propadala, navíc jsem měla dost zameškaných hodin a falšovala jsem jeden mámin podpis na omluvenkách za druhým. Nakonec to muselo prasknout.
DIVADLO PŘED PSYCHOLOŽKOU
A taky to prasklo. Na vysvědčení jsem měla tři čtyřky, dostala jsem ředitelskou důtku a doma bylo neskutečné peklo. Naši v té době měli krizi a vypadalo to na rozvod. Myslela, že to mám z toho, a tak mě poslali k psycholožce. Sehrála jsem před ní divadýlko, jak mě to strašně bere, ale ve skutečnosti mi to bylo jedno. Na cestě od ní jsem zašla do H&M spravit si chuť. V té době už jsem byla docela profík. Magnetické kódy na oblečení jsem se naučila rozlamovat a hadry jsem do batohu cpala po kilech. Vůbec jsem neřešila, jestli se mi líbí, nebo ne. Z obchodů jsem v klidu odnášela litry pánských toaletek a pěn po holení a dělalo mi to strašně dobře.
SBĚRATELSKÁ VÁŠEŇ
Naši bohužel začali být ostražitější a jednou po příchodu domů mě máma zfackovala - prý co to mám v pokoji. Do mého pokoje vůbec nechodili, zamykala jsem se, ale vylomili dveře a našli tam moje nakradené poklady. Nejspíš se báli, že fetuju nebo tak něco, ale tohle určitě nečekali. Když jsem se na to dívala jejich očima, muselo to vypadat fakt děsivě. Skříně přetékaly oblečením, šperkama a botama, všude se válely nakradené knížky, cédéčka a naprosto nesmyslné cetky. Měla jsem tam třeba spoustu triček velikosti XS i XXl, šílené šaty jak pro naší babi, knížky pro zahrádkáře, asi osm fénů... V té době to se mnou šlo z kopce, začala jsem krást věci i kamarádkám, lidem ve škole, kradla jsem na návštěvě u strejdy... Naši mě okamžitě hodili do auto a odvezli na psychyatrii. Musela jsem začít chodit na terapie a přiznat, že jsem nemocná. Zlepšuje se to, ale jen hodně pozvolna. Teď jsem ve fázi, kdy považuju za úspěch, když něco ukradnu tak jednou za dva týdny. Nejhorší ale je, že jsem se musela všem přiznat. Všichni příbuzní to ví, taky lidi ve škole, učitelé. Prý aby mi mohli v léčbě pomáhat. Spíš si ale připadám, že na mě koukají jako na zlodějku, a když jsem někde kolem nich, hlídají si svoje věci. Jedna blbka z vedlejší třídy mi dokonce řekla, že nejsem nemocná, že se jenom snažím dělat zajímavou. No... Pořád se musím dost krotit, ale doufám, že mě to někdy přejde úplně.''

A CO SI O TOM MYSLÍTE VY? DOKÁZALI BYSTE TAKÉ PROPADNOUT KRADENÍ? LHANÍ RODINĚ? PSYCHOLOGOVI?

Příběh: Začínám žít, až když zavřu oči

6. července 2010 v 21:26 | LittleDreamer
Když na Sabrinu (14) padne blbá nálada, utíká do svých snů k fiktivním kamarádkám. Tam je za hvězdu a plní se jí všechno, po čem touží. Ve skutečném životě musela bojovat s depresemi, bulimií, sebepoškozováním a šikanou.

Nikdy jsem neměla moc kamarádů, neměla jsem s kým trávit volný čas, povídat si... Jsem spíš introvert, navíc jsem bývala hodně tlustá a díky tomu, že jsem po tátovi poloviční Alžíranka, koukali na mě spolužáci vždycky skrz prsty - jako na tu cizí holku. To, že mě ognorovali, mě mrzelo, ale ještě to šlo. Horší bylo, když mě začali šikanovat. Smáli se mi, schovávali mi věci, mlátili mě. Jedna spolužačka mě třeba před ostatníma zkopala a všichni se tomu jen smáli.
NECHALA JSEM JI UMŘÍT
Hrozně jsem se jí chtěla pomstít, oplatit jí to ponížení. Ale neměla jsem k tomu odvahu. Tak jsem se jí pomstila aspoň ve svých představách. Tam trpěla a já byla vítěz. Moje sny byly mým skutečným životem, ve kterém jsem se cítila dobře. Unikala jsem do nich vždy, když mi bylo smutno. Tam jsem byla Někdo. Vyfantazírovala jsem si dvě kamarádky, které mě měly rády a podnikaly jsme spolu spoustu dobrodružství. Mohla jsem být populární zpěvačkou, mohla jsem mít super postavu, ohla jsem být hezká, oblíbená, mít spoustu kamarádů...
MLUVILA JSEM S DUCHY
Věděla jsem, že jsou to jen sny, nejsem žádný blázen.Bylo mi jasné, že to není realita, ale bylo to lepší než realita. Bylo mi tam tak dobře, že jsem do snů unikala čím dál častěji. Hlavně večer před spaním, když jsem se cítila opuštěná a dolehl na mě celodenní stres. Ale třeba i na ulici, ve škole při hodině... A tehdy to začal být problém. Několikrát se mi stalo, že moje představy byly tak živé, že jsem se svými fiktivními kamarády začala mluvit nahlas. Spolužáci se mi kvůli tomu smáli a pak si mě dobírali, že mluvím s duchy. Dávala jsem si příště sice pozor, ale už bylo pozdě. A teror ve škole ještě zesílil. Bylo toho na mě najednou moc, nevěděla jsem, jak z toho kolotoče ven. A pak jsem se poprvé podřezala. Cítila jsem hroznou úlevu, jako by s tou bolestí všechny moje problémy odplouvaly pryč.
TAKOVOU MĚ NECHCETE? TAK SE ZMĚNÍM.
Měla jsem depky z toho, že mě ostatní neberou, že mi pořád ubližují. Smáli s emi, že jsem tlusťoška, tak jsem si řekla, že když zhubnu, tak se to zlepší. Mívala jsem ze stresu záchvaty žravosti a pak bylo mnohem snazší to vyzvracet než cvičit nebodržet nějakou dietu. Byla jsem bulimička, pak jsems tím chtěla přestat, ale zas jsem propadla do stadia, kdy jsem nejedla skoro nic. Během půl roku jsem takhle sundala dvacet kilo, ale bylo mi na umření. Byla jsem bez energie, omdlévala jsem, neměla chuť k životu...
PŘÍPAD PRO PSYCHIATRA
To všechno šlo, ale pak jsem přestala chodit do školy. Jedna spolužačka proti mě všechny poštvala, mlátili mě a já tam nechtěla. Skoro dva měsíce jsem byla doma a pak už mamce hrozili sociálkou. Musela jsem ke školní poradkyni, ta mě poslala k psycholožce - ata po několika sezeních usoudila, že na mě nestačí a že musím k psychiatrovi. Ten mi hned napsal antidepresiva a chtěl mě nechat zavřít do ústavu, kde bylli lidi jako já. Naštěstí zakročila mamka a řekla, že to nedopustí. Začala jednat a rozhodla se, že mě vyléčí sama.
ZMĚNA K LEPŠÍMU
V poslední  době se toho dost změnilo. Přestoupila jsem na novouškolu, kde začínám s čistým štítem. Snažím se zas normálně jíst, i když je to těžké - a chtěla bych ješt trochu zhubnout, ale už zdravě. Naši se rozvedli a táta od nás odešel, protože nás vždycky trápil a terorizoval, maka z něj byla na dně a nemohla tu být pro nás. A moje fiktivní kámošky? Po pravdě, úplně nezmizely. Ale mnohem radši si teď jdu popovídat třeba s mamkou, když je mi ouvej. A dokonce jsem si na nové škole našla svou první kamarádku, skutečnou! Ale ty moje snové holky mě ještě neopustily -a ani bych nechtěla. Stýskalo by se mi po našich dobrodružstvích.

Příběh z časopisu Dívka - Únor 2009
 
 

Reklama